Krvavé léto roku 1866
Krvavé léto roku 1866
„Železem a krví“ slova pronesená ve sněmovně kancléřem Otto von Bismarckem, který se stal osobností úzce spjatou se sjednocením Německa. Pro nás jako občany tehdejší monarchie to znamenalo jediné, začalo se schylovat k válce, události jež se stala jednou z nejkrvavějších v 19. století a která nesmazatelně poznamenala nejen dějiny našeho celého národa, ale hlavně postihla mnoho našich rodin, měst a obcí.
Na jaře roku 1866 museli všichni co podléhali odvodu rukovat včetně těch co byli na vojenské dovolené. V té době mezi našim lidem ještě doznívaly vzpomínky na události slezské války za Marie Terezie a Josefa II. Hlavně na to, jak se nepřátelští Prusové u nás chovali, jak drancovali a ničili. Rakouskou armádu toho roku tvořili z velké části muži z našich zemí a všichni tuto armádu nazývali svou. „Čepicama je vyženeme a pomlátíme“ říkali vojáci táhnouce z Moravy do boje proti Prušákům. Stejné nadšení a naděje panovaly mezi všemi lidmi a odhodlané vlastenectví posiloval pocit zodpovědnosti, že jdou bránit svou vlast proti pruskému nepříteli, který vtrhl na naše území. Jemu vstříc spěchali vojáci Rakouské armády z našeho kraje, kde byla soustředěna velká část vojska. Na bitevním poli v onen osudný den stanulo proti sobě na půl milionu vojáků. Mnozí naši otcové, synové a bratři se k nám na Hanou již nikdy nevrátili. V krvavých bitvách odehrávající se převážně na území Čech a Moravy padlo hodně vojáků, kteří v rakouských uniformách byli převážně české a moravské národnosti, ale neumíralo se jen na bitevních polích, své měla na svědomí také vojáky dovlečená cholera, která nemilosrdně ukončila tisíce životů z řad civilních obyvatel.
Od měsíce července z Čech na Moravu ustupovaly poražené rakouské oddíly, které pronásledovali prušáci. Lidé se vojáků vyptávali na události odehrávajících se nedaleko a dovídali se, že Prajzi jak se říkalo okupantům jsou prý přímo bestie, které ničeho nešetří a nemají slitování. Když pak v červenci zaznělo vesnicemi volání Prajzi jdou, nastal všude zmatek a obavy, protože nastalo pro obyvatelstvo mnoho útrap a starostí. Prusové vyžadovali hlavně jídlo, tenkrát vzniklo rčení „Žere jako Prajz“ a lidé se museli nejen o samotné vojáky, ale také o jejich koně.
Památkou na tyto krvavé události, na tuto válku, která naneštěstí pro nás, pro Rakousko skončila porážkou, nám jsou nejen příběhy lidí dochované už jen v různých kronikách, ale převážně pomníky jednotlivců a celých oddílů armád roztroušených po bojištích na Náchodsku, Trutnovsku, Jičínsku a Královehradecku. Na Moravě je několik takových pomníků hlavně v okolí Tovačova, kde se odehrála jedna z posledních bitev této války.
Pomníků k této krvavé události nebude asi nikdy dost a ten který byl nedávno postaven v Tlumačově na památku nejen vojáků narozených a žijících v obci či blízkém okolí, ale hlavně připomínkou, že i těmito místy procházely událost prusko – rakouské války v roce 1866. Právě v této době dokázali naši předkové oddaně čelit nepříteli a bránit svoji vlast, kterou nazývali Rakousko.
Petr Klapil
Slova autora památníku „Hrdinů 1866“
Mgr. A. Josefa Petra
Jako místní rodák jsem se před pěti lety rozhodl, na základě historických událostí souvisejících přímo s naší obcí, vyhotovit a darovat obci památník. Dílo z mého oboru, co mohu provést a darovat svýma rukama. Protože historii opravdu miluji, nebylo těžké v naší obci, tak bohaté na historické události, najít něco z období, které mě i po profesní stránce nesmírně zajímá a inspiruje. Před pěti lety jsem také inicioval a organizoval odbornou přednášku v Kulturním a informačním středisku Tlumačov, kam přijel také odborník na tuto část historie.
V dějinách Tlumačova od Ignáce Horníčka jsem objevil velkou kapitolu věnovanou Prusko-rakouské válce roku 1866.
Že se nás, nebo tehdejších obyvatel obce, tato kapitola nijak netýká? Právě naopak!
Mnoho jich narukovalo do této války a po obdržení povolávacího rozkazu se muselo do tří dnů hlásit na místní četnické stanici a po té bylo přiřazeno k příslušné jednotce. Z Tlumačova a okolních obcí povětšinou rukovali vojáci do pěšího pluku č. 3 Arcivévody Karla v Kroměříži. V názvu pluku bylo slavné jméno a vojáci na toto přiřazení byli také právem pyšni.
Arcivévoda Karel – celým jménem Karel Ludvík byl slavným vojevůdcem, který porazil a definitivně také vojensky překonal Napoleona Bonaparte. Je mu připisována role zachránce Evropy, stejně jako princi Evženu Savojskému, který vyhnal Turky z Evropy. Oba jezdecké mohutné pomníky stojí před zámkem Hofburg ve Vídni.
Naši tlumačovští vojáci se ihned po narukování vydali sedmidenním pěším pochodem k obraně hranic Českého království a to vstříc nepříteli směrem k Trutnovu. O páté hodině odpolední po tomto pochodu dorazil celý pluk k Trutnovu na bojiště, kde již s nepřítelem bojoval pěší Opavský pluk č. I císaře Františka Josefa.
Když velitelé viděli co se děje, vydal okamžitě plukovník rozkaz zaútočit na nepřítele. Tehdy šel plukovník v první linii a vedl své vojáky do bitvy. Velitel našeho 3. pluku – plukovník Adolf Pehm byl velmi schopným vůdcem. I on padl mezi prvními.
Našemu třetímu pluku, kde byli také vojáci z Tlumačova i okolních obcí, se podařilo rozhodnout celou bitvu, porazit nepřítele a zahnat ho na útěk až za hranice království.
Po této bitvě, i v dalších následujících, byli vojáci 3. pluku Arcivévody Karla velmi odhodlanými a dobrovolně se například zapojovali do bojů u Hradce Králové, aniž by to byla jejich povinnost. I v I. sv. válce patřili k nejlepším. Je jen velká škoda, že se těchto událostech vztahujících se ke konkrétnímu místu, neučí děti v základní škole.