Zapomenutí padlí
Zapomenutí padlí
,,Za Boha, za císaře, za vlast!“
V roce 2008 jsme se mohli v médiích setkat s filmovými dokumenty a články v tisku pod názvem ,,Osudové osmičky“. Jejich obsahem jsou významné události, jež se odehrály v letopočtech končících osmičkou. Mezi ně patří také rok 1918 v souvislosti s ukončením první světové války a vznikem samostatného Československa. Jaké ale opravdu byly ony události v roce 1918 a jak to ve skutečnosti bylo s těmi, kteří odhodlaně bojovali za císaře a nezradily, při tom se ale o nich dovídáme jen velmi málo. Po skončení války se o hrdinech prakticky postupem času nedovídáme vůbec a jedinými prameny jsou už snad jen kolikrát zapomenuté pomníčky v okolí cest na vesnicích a městech. Čísla vypovídají za své, 1,2 milionu padlých vojáků císařské a královské armády z nichž více než 400 tisíc bylo z Čech, Moravy a Slezska zemí habsbursko – lotrinského domu. Během války zmobilizovaly tyto země přes milion vojáků, kteří se smíšenými pocity, ale přesto s vědomím oddanosti panovníkovi a letité říši, bojovali a umírali v rozpoutaném pekle.
Tyto události v souvislosti s mým rodným městečkem mě nedají spát. Právě zde ve Kvasicích se zcela zapomnělo na ty, kteří bojovaly a nezradily. Když píši, že zcela zapomnělo tak je to myšleno tak, že jejich jména nejsou nikde uvedena, ba dokonce neexistuje nic co by jejich památku připomínalo, tedy, žádná pamětní deska natož pak pomník. Válka samotná se sice nedotkla Kvasic přímo fyzicky jako frontové bojiště, ale události které se v té době odehrávali se nějakým způsobem přímo dotkly obyvatel městečka. Nechci čtenáře zatěžovat rozsáhlým povídáním, o válce samotné toho bylo napsáno opravdu mnoho. Donedávna jsem mapoval různé drobné církevní památky naší krajiny, kterých není v okolí Kvasic málo. Co ale stále unikalo pozornosti nejen mojí, jsou neméně významné stavby, o kterých se pro mě z neznámých důvodů nějak mlčí. V souvislosti s osudovým rokem 1918 jsem zjistil, že v okolí Kvasic se nachází hned několik památníků věnovaných padlým ve světové válce. Jako příklad uvádím památníky v nejbližších obcích spolu s počtem padlých, jsou to: Bařice – 14 mužů, Bělov – 16 mužů, Karolín – 13 mužů, Nová Dědina – 27 mužů, Střížovice – 9 mužů, Sulimov – 12 mužů, Tlumačov – 63 mužů, Trávník – 17 mužů, Vrbka – 9 mužů.
V době, kdy jsem sbíral materiály na zpracování knihy Kvasice (2005), se mi nepodařilo v souvislosti se světovou válkou vypátrat nic podrobnějšího. To byl také jeden z důvodů, proč moje pozornost směřovala tímto směrem a začal jsem se zajímat o události v letech 1914-1918. Při bádání v obecní i farní kronice se mi k mému překvapení nepodařilo zjistit nic konkrétního. Kromě záznamů o celkové válečné situaci ve světě ve farní kronice psané farářem Ignácem Němcem jsem v obecní kronice objevil pouze stručný zápis psaný rukou spisovatele Jindřicha Spáčila, že se po válce vraceli vojáci pomalu z vojny, mnozí však marně čekali na návrat svých milých. Padli na bojištích rakouských. Ze samotných Kvasic padlo 18 mužů, 3 zemřeli v nemocnicích a 14 jest jich dosud úplně nezvěstných. O několik stránek dál věnuje Spáčil pozornost legionářům. Legionáři vraceli se po celý rok 1919 do své vlasti. Z Kvasic bylo v legiích celkem 19 mužů. Ruští legionáři byli tito: Josef Šebestík, Bohumír Zlobický, František Moučka, Hubert Motola, Ferdinand Jaroš, Jaroslav Pospíšil, Jaromír Skalička, Antonín Válek, František Absolon, Method Horehleď, Čeněk Smýkal, František Svoboda. Italští legionáři byli: František Hofírek, František Daněk, František Doležálek, Alois Ševčík, Josef Pfeifer, Josef Spáčil. Francouští legionáři: Ernest Pfeifer, František Svoboda. Jak je vidět, alespoň na ně kronikář nezapomněl, navíc tehdejší doba a politická situace v naší nově vzniklé vlasti těmto hrdinům přála a po válce jim coby legionářům dopřála mnoha uznání, ačkoli mnozí z nich narukovali nejprve do řad rakouské armády. Ale vraťme se k místním kronikám.
Poměrně lépe nás o událostech v době války informuje školní kronika psaná v letech 1900-1936, kde jsem mimo jiné našel útržkovité zprávy o tom, že v roce 1915 z řad kvasických učitelů narukovali Emanuel Fišer do funkce praporčíka domobrany v Hrubešově, František Krčma jako desátník pěšího pluku č. 20 v Tarnově a Vladimír Haderka jako praporčík 3. pěšího pluku do Kroměříže. Samozřejmě v době války narukovalo z Kvasic mnoho mužů do různých míst a měst. Jak uvádí tlumačovský kronikář Ignác Horníček, odvodů bylo podle ročníků narození v letech 1914 až 1918 celkem asi 15. Vypátrat ale všechny ty, kteří opustili své domovy a rodiny, aby mohli bránit svou tehdejší vlast Rakousko-Uhersko, je dnes už pomalu nemožné. Ve vojenském archivu v Praze došlo k postupné skartaci evidenčních karet řadových vojáků, zachovány většinou zůstaly jen karty důstojníků a padlých. Jediným zdrojem dost často bývají právě místní kroniky nebo rodinné paměti.Ve školní kronice se mimo jiné píše o sarajevské tragédii a vyhlášení mobilizace, která měla spolu s událostmi vliv i na život v Kvasicích. V prosinci 1915 píše předseda c.k. zemské školní rady moravské poděkování řídícímu učiteli v Kvasicích Rudolfu Sedláčkovi za spolupráci při vlastenecké akci za účelem opatření teplých částí oděvu pro vojáky v poli. Válka s sebou nesla různé oběti, jednou z nich byly i válečné půjčky, o kterých nás také školní kronika informuje. Doplňuje i údaje o zapojení učitelského sboru. Ten nejen přispíval finanční částkou, ale pořádal různé propagační akce, které občany informovaly o důležitosti finančních sbírek na půjčky. Dále škola pořádala sbírky vlny a kaučuku pro válečné účely, kdy se v roce 1916 dětem podařilo od občanů vybrat 81kg vlny a 3kg kaučuku. Dále to byly finanční sbírky ve prospěch červeného kříže a akce ,,Válečné losy“, které se prodávaly po 10 haléřích ve prospěch sirotků po padlých vojínech.
Dalším zajímavým zdrojem o událostech během války v Kvasicích jsou protokoly sepsané při schůzi obecního výboru. V době války působil v obci jako starosta hrabě JUDr. Jaroslav Thun Hohenstein (1864-1929), ten tuto funkci vykonával 15 let. I když tyto protokoly podávají jen útržkovité zprávy o dění v obci během válečných let, přece jen jsou doplňujícím zdrojem, kterým alespoň z části lze vyplnit mezeru v historických pramenech z této doby.
V roce 1914 se do Kvasic přistěhovaly dvě polské rodiny z Haliče a šest raněných vojínů. Představenstvo obce žádalo o schválení vydání tří povozů pro domobrance předvolané k vojenské přehlídce. V listopadu toho roku starosta podává zprávu, že obec Kvasice má pro vojsko opatřit zásoby obilí.
V roce 1915 informuje představenstvo, že v březnu budou předvedeni domobranci narození v roce 1896.
V březnu 1916 byly v obci přivítáni novomanželé kníže Franz Anton Thun (1890-1973), syn Jaroslava Thuna s ženou Franziskou kněžnou Lobkowiczovou (1893-1964). Mladý hraběcí pár přispěl částkou 500 korun na fond pro sirotky po padlých vojínech, který mohl být založen hlavně díky podpoře hraběcí rodiny Thunů. Spolu s domácím odborem čtenářského spolku a velkostatku pak darovali obnos na věnec zemřelému Teodoru Daňkovi. Finanční dary byly uloženy v občanské záložně v Kvasicích pod názvem Fond pro vdovy a sirotky po padlých vojínech ve válce a zároveň byla založena kniha, do níž byli zaznamenáváni dárci včetně darované částky.
V listopadu 1916 zahajuje zasedání schůze obecního výboru Inocenc Štanglica následujícím projevem:
Velectění pánové, ctěné zastupitelstvo našeho městyse. Dne 22. listopadu v 8. hodině ranní roznesla se po našem městečku zpráva, že náš stařičký císař a král František Josef I. jest mrtev. Nechtěli jsme tomu sprvu věřiti, neboť ještě den před tím časopisy psaly dosti příznivě o průběhu jeho choroby a přeci později se potvrdilo, že v úterý večer v 9 hodin 4 minuty dobilo šlechetné srdce našeho vřele milovaného panovníka císaře a krále Františka Josefa I. Zajisté truchlivě působila tato zvěst na každého jednotlivce v celé říši…
Protokoly nás dále informují o projednávání účasti obce na válečných půjčkách, kdy při páté půjčce v roce 1917 obec vybrala obnos 40 000,- korun, při šesté obnos 80 000,- korun, při sedmé 89 000,- korun a při osmé v roce 1918 obnos 13 000,- korun. V roce 1917 byly v obci provedeny dvě rekvizice obilí za asistence 16 vojáků.
V Kvasicích chybí nejen zprávy o padlých, ale také památník, který by nám i generacím budoucím stále připomínal ty, kteří se z války nevrátili. Jedinou připomínkou je jen malá mramorová deska vsazená do centrálního kříže na hřbitově s nápisem:
Farníkům obětem světové války v Kristu Ježíši pokoj a mír.
Jak uvádí farní kronika na straně 117, mramorová deska byla vsazena do kříže v roce 1928, dále uvádí, že je to dosud jediná památka na padlé v Kvasicích.
Jmenný seznam padlých kvasických občanů:
- Brázdil Josef, nar. 12.2.1898, syn Josefa Brázdila a Julie Zaoralové, Marianov 218, nebo Hráza 146. Zákopník u zákopového praporu číslo 2. Zemřel 18.9.1917 v polní nemocnici číslo 1213 v Karlsbergu, okres Radoulz v Bukovině a pohřben je na místním hřbitově v Karlsbergu.
- Mihalík Ferdinand, nar. 30.3.1892, syn Josefa Mihalíka a Barbory Brázdilové, Hráza 197, padl 7.6.1916.
- Mikulík František, nar. 13.12.1873, kočí u Proskowetzů, manželka Marie Vaculíková, Marianov 267, padl v Itálii 6.8.1916.
- Marčík Antonín, nar. 4.6.1879, syn Antonína Marčíka a Veroniky Topičové, manželka Marie Brázdilová, Horní 72, padl v Rusku 27.9.1916.
- Chrastina František, nar. 21.1.1899, syn Františka Chrastiny a Viktorie Šebestíkové. Vojín kroměřížského 3. pěšího pluku arcivévody Karla. Zemřel 26.10.1918 v polní nemocnici číslo 604 na Piavě v Itálii.
- Chrastina Ignác, nar. 3.12.1876, manželka Anna Kolomazníková, Packov 200. Vojín 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže. Zemřel 18.11.1914 v Rusku Ravalovice Michín, pohřben tamtéž.
- Lysák František, nar. 1.5.1896, syn Josefa Lysáka a Vincencie Mihálové, Včelín 57, padl.
- Rozsypal Jaroslav, nar. 29.7.1889, syn Jiřího Rozsypala a Rozárie Janišové, Hráza 225, padl 12.10.1914 u Převorska.
- Pecina Josef, nar. 17.9.1880, manželka Cecílie Šamšová. Desátník 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže. Zemřel 18.11.1914 v Ravalovicích v Rusku, pohřben tamtéž.
- Zapletal Alois, nar. 12.5.1895, syn Jindřicha Zapletala a Veroniky Suchánkové, Marianov 178. Vojín kroměřížského 3. pěšího pluku arcivévody Karla, zajat 19.8.1917 v Selu, od roku 1918 desátník legie Itálie 39. pluk 8. legie. Zemřel 24.9.1918 u Lima Tre Pezzi v Itálii, pochován na místě boje.
- Krpec Alois, nar. 5.9.1886, syn Josefa Krpce a Marie Klimentové. Střelec u 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže. Zemřel 4.1.1917 v Udine, Itálie.
- Krpec Antonín, nar. 9.9.1882, bratr Aloise Krpce. Vojín kroměřížského 3. pěšího pluku arcivévody Karla. Zemřel na bojišti v roce 1915 v Rusku.
- Křelka Alois, nar. 28.11.1890, syn Kašpara Křelky a Anny Minaříkové, Marianov 171. Vojín 13. zeměbraneckého pěšího pluku z Olomouce. Zemřel 28.8.1915 v Rauzianu Gorice – Itálie, pohřben tamtéž.
- Bridling Jaroslav, nar. 27.10.1894, syn Ludvíka Bridlinga a Anny Blažkové, padl.
- Kožuch Josef, nar. 16.12.1883, syn vdovy Petromilly Kožuchové. Vojín kroměřížského 3. pěšího pluku arcivévody Karla. Nezvěstný, v roce 1918 prohlášen za mrtvého.
- Mazáč Rudolf, nar. 28.7.1883, syn Antonína Mazáče a Františky Vavříkové. Vojín bývalého praporu polních myslivců číslo 25. z Brna. Zemřel 28.8.1914 v Lipsku, okres Ceszanow v Haliči, místo pohřbu na bojišti.
- Brázdil Antonín, nar. 16.3.1895, syn vdovy Františky Brázdilové, Marianov 222, prohlášen za mrtvého v roce 1919 jako účastník světové války.
- Lehar Josef, nar. 11.1.1897, syn Jana Lehara a Anny Svobodové, Včelín 167. Vojín 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže. Zemřel 29.12.1916 v záložní polní nemocnici číslo 260 v stanici Dafnida, jižní Rusko.
- Lehar Jaroslav, nar. 26.7.1899, bratr Josefa Lehara, padl.
- Svoboda Arnold, nar. 15.9.1883, syn vdovy Vilemíny Svobodové, roz. Jeřábkové. Vojín 37. zeměbraneckého pluku arcivévody Josefa z Oradea. Zemřel 13.8.1916 ve Vídni XI. Pohřben tamtéž na ústředním hřbitově řada 12, oddělení 91, číslo hrobu 87.
- Svoboda Jan, nar. 14.3.1890, bratr Arnolda Svobody. Vojín kroměřížského 3. pěšího pluku arcivévody Karla. Zemřel 23.8.1919 v Itálii.
- Parobek Josef, nar. 25.4.1897, syn Josefa Parobka a Františky Šefčíkové, Dolní 174. Vojín kroměřížského 3. pěšího pluku arcivévody Karla. Zemřel 9.2.1915 Gorlice v Haliči, pohřben na bojišti.
- Petřík Jaroslav, nar. 26.12.1894, syn Anděly Petříkové. Vojín kroměřížského 3. pěšího pluku arcivévody Karla. Zemřel 20.8.1917 Leba Sezana Küsteuland, ponechán nepříteli k pohřbení.
- Řehůřek Jan, nar. 24.1.1874, žena Františka Topičová. Zemřel 9.3.1915 na ruské frontě.
- Navrátil František, nar. 24.6.1884, žena Františka Kočišová, Horní 6. Desátník 25. praporu polních myslivců z Brna. Zemřel 25.6.1915 u Viktorin gauvernia radom rus. Polsko, pohřben jižně od Viktorin.
Výše uvedený seznam nemusí být zcela úplný, jelikož pátrání po padlých v historických materiálech je náročné. Také výše uvedený seznam legionářů v obecní kronice podle archivních pramenů není úplný, legionářů bylo celkem 30, z toho 21 ruských, 7 italských a 2 francouzští. Po válce v Kvasicích založili vysloužilí vojáci Družinu válečných poškozenců, čítající asi 50 členů.
Kromě mužů nalezených v seznamu padlých a již zmíněných tří učitelů se mi podařilo vypátrat několik kvasických občanů, kteří také narukovali a bojovali ve válce.
- Absolon František, nar. 17.9.1883. Vojín 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže
- Andrýsek Antonín, nar. 13.12.1890. Vojín 3. pěšího pluku z Kroměříže
- Brázdil František, nar. 17.6.1872. Vojín 25. pěšího zeměbraneckého pluku z Kroměříže
- Daněk Antonín, nar. 8.5.1888. Svobodník 3. pěšího pluku z Kroměříže
- Daněk František, nar. 24.1.1888. Vojín 3. pěšího pluku z Kroměříže
- Doležálek Antonín, nar. 4.2.1893. Vojín 3. pěšího pluku z Kroměříže
- Hofírek František, nar. 9.3.1899. Vojín 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže
- Horák Jaroslav, nar. 24.2.1889. Vojín 3. pěšího pluku z Kroměříže
- Horehleď Metoděj, nar. 5.1.1885
- Jaroš Ferdinand, nar. 26.1.1893. Vojín 3. pěšího pluku z Kroměříže
- Kašík František, nar. 4.10.1889. Vojín 25. zeměbraneckého pluku z Kroměříže
- Kupka Vladimír, nar. 10.11.1898. Vojín 100. pěší pluk z Těšína
- Mlýnek Josef, nar. 20.5.1879. Vojín 3. pěšího pluku z Kroměříže
- Moučka František, nar. 29.10.1889. Vojín 25. praporu polních myslivců z Brna
- Pfeifer Arnošt, nar. 1877. Vojín 28. zeměbraneckého pěšího pluku z Písku
- Pospíšil Jaroslav, nar. 15.1.1894. Vojín 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže
- Skála František, nar. 27.7.1886. Vojín 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže
- Skála František, nar. 25.10.1888
- Skalička Jaroslav, nar. 21.3.1893. Od roku 1914 vojín 25.zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže
- Spáčil Josef, nar. 21.5.1890. Vojín 3. pěšího pluku z Kroměříže
- Svoboda František, nar. 5.1.1884. Vojín 3. pěšího pluku z Kroměříže
- Svoboda František, nar. 18.8.1884. Vojín 3. pěšího pluku z Kroměříže
- Svoboda Josef, nar. 23.1.1887. Vojín 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže
- Šebestík Josef, nar. 1.12.1887. Poručík 25. zeměbranecký pěší pluk z Kroměříže
- Ševčík Alois, nar. 14.2.1893. Od roku 1914 vojín 3. pěšího pluku z Kroměříže
- Špirek Alois, nar. 30.3.1896
- Šupčík Jaroslav, nar. 2.3.1893
- Válek Antonín, nar. 13.6.1877. Vojín 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže, zajat 16.9.1915 v Rovnu, následně legie Rusko.
- Zlobický Bohumír, nar. 17.11.1889. Vojín 3. pěšího pluku z Kroměříže, zajat 23.10.1914 u Ivangorodu, následně legie Rusko.
- Brázdil Leopold, nar. 4.10.1877. Desátník 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže, vrátil se z války jako invalida, přišel o nohu a špatně viděl i slyšel. Podle vzpomínek rodinných příslušníků vybuchl vedle něho granát.
- Švenda František
- Cihlář Maxmilián holič ve Kvasicích
- Sohr Rudolf, nar. 5.2.1876. Vojín 25. zeměbraneckého pěšího pluku z Kroměříže. Po válce zemřel 10.12.1919 v nemocnici číslo 3 v Kroměříži na tuberkulózu plic spojenou s následky válečných útrap.
Pokud sečtu všechny výše uvedené vojáky, dostávám se k počtu 61 mužů, kteří narukovali z Kvasic do války. Jak asi vypadal život ve válečné vřavě každého z nich? Alespoň částečně nám na tuto otázku můžou odpovědět vzpomínky spisovatele Jindřicha Spáčila, který také narukoval jako jeden z kvasických rodáků.
„Vrátil jsem se tehdy z Prahy domů už počátkem prosince 1916. Sotva jsme dozpívali slavnostní rekviem za zemřelého císaře pána Františka Josefa Prvního, dostal jsem z Kroměříže úřední ceduličku, abych se dostavil pod vojenskou míru. Vzpomínám na to velmi jasně. Aniž jsem se nadál, byl jsem rekrutem rakouského císařského landwehru, to je domobrany. Mléko nám teklo po bradách, ale my, nu, cítili jsme se najednou jako dospělí. I já jsem tomu bludu propadl, když jsem si připínal na čepici rakouské jablíčko. Byla to plechová kokarda s písmenem K. To písmeno patřilo novému císaři Karlovi, jemuž se říká Poslední, protože v řadě rakouských císařů byl opravdu poslední.
Jel jsem severní dráhou do Vídně, potom přes St. Pölten do Melku a otdud do malého dolnorakouského městečka Amstettenu. Tam mi oblékli uniformu rakouského vojáka, byla mi hrůzostrašně veliká, a začal jsem se poslušně otáčet: Rechts um! Kehrt euch! Všecko do poslední tečky německy.
Na jaře 1918 jsem jako voják první světové války ležel v polském městě Zámošti. Bylo to pro mne těžké a hladové jaro, které bylo tehdy již v počátcích dubna v plném pochodu. Díval jsem se v jednom dni v polském Zámošti, jak vykopávali v březovém háji hromadné hroby z prvních dnů války. Tisíce lidí leželo tam pospolu v jamách a teď, když válka vrcholila, byl zřizován vojenský hřbitov a pozůstatky padlých byly rozdělovány do jednotlivých hrobů. Válka na mne dechla zase vší silou, když jsem se díval na to pochmurné divadlo. A potom, když jsme byli posláni daleko do bažin a pralesů při řece Visle, do dědiny Niemieruvky, byl ten dojem ještě silnější. Tam, do pralesů se utekly po rozpadu ruské fronty spousty vojáků všech národností, smečky hladových vlků posedlých válkou, které přepadaly dědiny, loupily, vraždily.
Po krátké dovolence jsem se vrátil do polského města Lublinu, hlásil jsem se na vojenském nádražním velitelství, dostal jsem kousek chleba a trochu černé kávy a vypravili mě dál na východ, do města Cholmu. A tak jsem jel z gubernie Lublinské do gubernie Pskovské, spal jsem na zemi špinavého dobytčího vagónu, čekal jsem celé hodiny na rozbitých nádražích. Ten Cholm bylo malé ruské městečko na řece Lovatě. Pamatuji se, že polovina domů byla polozbořená, zničená válkou, ale uprostřed se tyčil pravoslavný chrám s množstvím cibulovitých věží a věžiček. Přihlásil jsem se u svého regimentu v hodině dvacáté. Všechno bylo maršberajt, to znamená nachystáno k odjezdu, ba vlastně celý náš pluk čekal na nádraží, aby byl vagonýrován. Byl to zvláštní regiment, spíše trosky regimentu, polovina mladých chlapů jako já, kolem devatenácti a druhá polovina mužů kolem čtyřicítky, chlapi z dědin kolem Uherského Hradiště, Poláci, tu a tam nějaký Němec. Vlak byl dirigován od stanice ke stanici, v Opolí nad Odrou, tehdy to bývalo Pruské Slezsko, nás zavezli do veliké haly, zbavili nás vší, umyli, odrhli. Potom přišly Drážďany, mysleli jsme, že se obrátíme dolů do Čech, ale k ránu jsme viděli v dálce mohutný pomník bitvy národů z roku 1813 v Lipsku. Chvíli jsme kolem něho objížděli, potom Erfurt, Gotha, nám to opravdu vyráželo dech. Bylo už jisté, že jedeme do Francie. A to bylo velmi zlé. O bitvách u francouzského Verdunu se vedly mezi vojáky nejhorší řeči. Řeku Rýn jsme přejeli 20. května, potom město Saarbrücken, na lotriské půdě Mety a konečně jsme doputovali do malého francouzského městečka Murvoaux, polopustého, obsazeného trochou starých, nic od života nečekajících lidí. Na přivítanou do toho kouta Francie, zcela jiného, než byla naše rodná Morava, jsme uslyšeli dunění děl, nepřetržité, teskné. Ozývala se tak fronta u Verdunu. Když přišla noc, hořel západ v jediném ohni a kanonáda se zdála být bližší, strašlivější. Za frontou, v tom našem malém městečku, jsme byli rozlezlí po pustých domech. Kolem jezdily transporty dělostřelectva, pochodovaly pruské elitní pluky v helmách, jimž se říkalo piklhaubny, vozy muniční, sanitní, auta, koně, lidé, všecko se tu mísilo, jedni z fronty, druzí na frontu. Poslední štací mého válečného tažení v roce 1918 byly hluboké betonové kryty a zákopy na francouzské řece Maase blízko městečka Brieules. Němci těm pozicím před Verdunem říkali Grümmhildina linie. Když jsme táhli zarostlým úvozem do krytů před Verdunem, objevilo se nad námi znenadání anglické letadlo a ve chvilce zahájilo palbu. Letělo dosti nízko, tehdy ještě nebyla dokonalá protiletadlová obrana. Naše kompanie zalehla v tu chvíli do hustého houští úvozu. Dívali jsme se dolů na zmatek, vojáci od trénu se rozbíhali na všechny strany a ve chvíli odnášeli odtamtud první raněné. A tu sehrála náhoda divnou hru. Na jedněch nosítkách ležel všecek zkrvavený můj přítel z rodného městečka, jmenoval se Švenda, František Švenda. Nevěděli jsme o sobě, neměli jsme ponětí, že se tu kdesi za frontovou línií pohybujeme, a nejednou nás náhoda svedla dohromady. Podali jsme si ruce a já, věřte mi, jsem se díval s trochou závisti na kamaráda, kterého nakládali do sanitního vozu. Pro něho končilo válečné tažení, vezli ho kamsi do lazaretu.
V posledních dnech války, bylo to asi kolem dvacátého října roku 1918, jsem byl komandován s několika kamarády do malého městečka Longwy na belgických hranicích. Německá vojenská mašinérie, stále dobře fungující, tam organizovala kurs vrhačů min. Prožil jsem v tom malém, na kopečcích rozloženém městečku 28. říjen, aniž jsem věděl, že je to jeden z nejvýznamnějších dnů novodobých dějin mého národa. Pak už žádný z nás nenastoupil k minometům, a já si nasadil na čepici polský odznak bílé orlice, který jsem nosil v peněžence z dob pobytu v Polsku. Sebrali jsme trochu svých věcí, s nikým jsme se nerozloučili a hybaj k domovu. Na francouzských hranicích byl tehdy, v závěru první světové války, náramný zmatek a to bylo znamení, že věci jdou ke konci. Teď byl před námi nejhlavnější úkol dostat se na Rýn. Noci jsme dorazili do malé lotrinské vesnice Metzerwiese, rozložili jsme se a chtěli prospat. Avšak neleželi jsme dlouho. K ránu, sotva se začalo jasnit, to začalo. U nádraží na silnici se zastavila dělostřelecká kolona, za ní sapéři s pontony, kolem plno křiku a zmatku, lidé, zvyklí na frontách pekelnému hluku a dunění, na sebe bez ustání řvali. Prušáci, Bavoráci, všichni nesli na ramenou pytle naplněné chlebem, prádlem, každý v tu chvíli bral, co se dalo, protože vojenská skladiště za frontou se už na počátku noci otevřela dokořán. Než jsme dojeli drkotavým chodem do města Saarbrückenu, minul celý den, protože nekonečný vlak jel krokem, napadán ze všech stran tisícihlavými zástupy zbědovaných vojáků, kteří stejně jako my nemysleli na nic jiného, než jak by se dostali co nejrychleji domů.
Potloukali jsme se po všelijakých nádražích, nebylo co jíst, nemyli jsme se, o spánku se nemohlo mluvit. Pokoušeli jsme se dostat dál pěšky. Den dva jsme šli, žebrali jsme po chalupách, spali v kurnících a dřevěných šopách a potom zase všelijakými vláčky. Ti z vojáků, kteří se snažili ve stanicích seskočit a dostat se k pitné vodě, byli zaskočeni druhými, kteří útočili na vlak ze všech stran. Strašný závěr toho světového zápolení, neslavný, podobající se představám o konci světa, jak je barvitě líčila Bible. Den po dni běžela ta psota, šli jsme, jeli, čekali, spali v sedě na přeplněných perónech nádraží, někde jsme dostali ve vojenských stravovnách najíst, jinde nic, jen trochu černé kávy udělané z všelijakých náhražek. Uprostřed Německa, když jsme se konečně dostali do Würzburku a potom do Bambergu, to už bylo lepší. Ve vlacích volněji, na nádražích nám dávali po kousku černého, z krve dělaného salámu, kterému se říkalo blutvurst. A stále krokem dále na východ. O půlnoci počátkem prosince – pamatuji na to, jako by to bylo dnes – se vlak zastavil, a když jsem vyhlédl ven, do nádraží opatřeného mizernými protileteckými světly, četl jsem název stanice Eger! To je přece Cheb, naše nejzápadnější město! Kolem proudilo plno vojáků, špinavých, otrhaných, hladových, každý z nich hledal nejkratší cestu k domovu. V Chebu jsem proměnil vojenskou deku v nádražní restauraci za talíř špenátu s bramborem, revolver jsem odevzdal v Praze na nádraží, dali mi tam na čepici červenobílou kokardu, nalili do šálku polévky, a sbohem, co nejrychleji domů.“
Na závěr se chci krátce zmínit o historii kroměřížského 3. pěšího pluku arcivévody Karla, kam většina mužů z kroměřížského okresu, tedy i z Kvasic rukovala, a to nejenom v době světové války, ale také za prusko-rakouské války v roce 1866. Rakouská armáda měla v době vypuknutí války 110 pluků, z čehož 102 bylo pěších. Kroměřížský 3. pěší pluk / Mährisches Infanterie – Regiment Nr.3 / vznikl již v roce 1715 na základě nařízení trevírského kurfiřta, biskupa osnabrückého, Karla Ignáce vévody z Lotrinska a Baru. Počátkem roku 1716 vstoupil na dobu deseti let jako Jung-Lothringen Regiment do služby římského císaře Karla VI. V habsburských službách zůstal i po uplynutí deseti let a v roce 1731 poskytl svůj 4. prapor pro vytvoření pluků Bayreuth a Ó Neillan. Od roku 1769 začal pluk používat ke svému označení číslo 3. Pluk byl od doby svého vzniku doplňován z různých oblastí až v roce 1830 byla doplňovací oblast přenesena na Moravu, kde převzal brněnský verbovací okres pěšího pluku číslo 29. V roce 1853 dostal po pěším pluku číslo 1. doplňovací okres Uherské Hradiště a nakonec k němu od roku 1857 nastupovali branci z doplňovacího okresu Kroměříž. Název pluku vznikl po jeho posledním vlastníkovi, kterým se od roku 1780 stal polní maršál arcivévoda Karel. Od té doby si vojáci hovorově říkali ,, karláci“. Stejně tak jako se střídaly doplňovací oblasti pluku, střídala se i jeho sídla. Pluk během své existence putoval doslova po celé habsburské monarchii. Postupně vystřídal posádková města v Dolních Uhrách, Rakousku, Neapolsku, Lombardii, Toskánsku, Horních Uhrách, Moravě, Belgii, Nizozemí, Čechách a Chorvatsku. Na Moravě byl posádkou v letech 1740 až 1749 a 1869 až 1882 nejprve v Olomouci, pak následovalo v letech 1771 až 1775, 1847 až 1849 a 1869 až 1904 Brno. V Kroměříži byl pluk v letech 1806 až 1813, 1815 až 1821 a 1845 až 1867. I přesto, že byl pluk od roku 1906 do vypuknutí války sídlem v Těšíně, bývaly někdy prapory ubytovány i odloučeně, jako tomu bylo i v případě Kroměříže, kdy v letech 1899 až 1904 a 1904 až 1914 byly v kasárnách ubytovány dva prapory. Tato kroměřížská kasárna vybudovalo město v roce 1857 na náměstí císaře Františka Josefa, dnes náměstí Míru nákladem 279.796 K. Budovy kasáren později přestavěné na byty stojí dodnes a mají číslo popisné 1551. Těmto kasárnám se mezi vojáky říkalo ,, třeťácké“.
Během své existence se pluk také zúčastnil celé řady tažení a významných bitev. V prusko-rakouské válce v roce 1866 se pluk vyznamenal v bitvě u Trutnova. Během první světové války podstupovali vojáci z našeho okresu v řadách 3. pěšího pluku řadu bitev na území Polska, Ruska, ale především v Itálii, kde české pluky tvořily celé jižní křídlo a právě na nich visela celá tíha obrany některých prostor a území. Co v Itálii po válce zbylo? Celkem asi dvě stě válečných hřbitovů, z nichž na některých spočívají i těla vojáků z 3. pěšího pluku, vojáků z našeho kraje, vojáků z Kvasic, z nichž známí jsou tři - Svoboda Jan, Krpec Alois, Chrastina František.
Posledními událostmi v roce 1918 bylo prosincové drancování a rabování židovských obchodů. Jistou vinu na tom nesl regionální novinový tisk s protižidovskými články. Židé byli často obviňováni, že svou lichvou způsobovali drahotu nebo že se jim dařilo vyhýbat se vojenské povinnosti. Lidem již za války vadilo židovské němčení a mnohdy okázale demonstrované rakouské vlastenectví. Hned 2. prosince pronikaly do klidných kvasických uliček z tlumačovské strany různé živly a začaly plenit obchod židovského obchodníka Adolfa Siebenscheina, Horní 10. Až byl tento obchod zcela zničen, začali likvidovat i přilehlé skladiště. Po necelé hodině se dav lidí odebral k dalšímu židovskému obchodu, který patřil Karlu Šenkovi, Náměstí 37 a následně dav zničil i obchod Sigmunda Liebenscheina. Řádění zabránila setnina vojáků z Kroměříže, která do Kvasic přišla před půlnocí a zůstala v Kvasicích až do vyšetřování ukončeného na podzim 1919. Podobnou situaci zažilo i město Holešov, ale s poněkud dramatickým koncem. Tato událost na konci roku 1918 je označována jako poslední pogrom. V roce 1919 se z Kvasic odstěhovali obchodníci Adolf Siebenschein a Sigmund Siebenschein a zůstala pouze rodina Šenkova.
Josef Brázdil st. - Kvasice
František Hofírek - Kvasice
František Navrátil - Kvasice
Josef Brázdil ml. - Kvasice
Padl 18.9.1917
Komentáře
Přehled komentářů
https://hot-desire.com/T1kMpvjB - Sex without obligation in your city
https://t.me/Dating_Flirting
- Sex without obligation in your city
@@@==
petr,špetik
(italska.fronta, 27. 4. 2014 18:58)
byloby,to.jistě.zajimave
napsat,knihu.o,češich,
kteři.sloužili.v.italiji..
jako,otec,skutečny.jmeno,
natporučik.blecha.zraneny.
na,italske,frontě
rad.bych,věděl,jake,
byli.osudy,invalidu.
kteři,se.vratili
z.italie.čili.jakym.
zpusobem.bylo.
naně,pamatovano
dostavaly.penize.renty
kdysi,jsem.četl.
že,za,prvni.republiky
to,byl,spolek,
valečnych,požkozencu
děkuji
legionar v 1.svetove valce
(frantisek kozeluh frantiskov u suchdola nad luznici jizni cechy, 23. 2. 2014 16:21)kde zemrel frantisek kozeluh a kde
Re: legionar v 1.svetove valce
(frantisek kozeluh obec frantiskov u klikova jizni cechy, 23. 2. 2014 16:29)kdy a kde padl frantisek kozeluh z obce frantiskov u klikova jizni cechy
Re: železny
(vaclav Hubka, 23. 2. 2014 9:04)Kde zemrel Vacla Hubka padl na vojne 14.ledna 1917
zil v Kozojedech Plzen sever
(vaclav Hubka, 23. 2. 2014 9:07)Kde zemrel Vacla Hubka padl na vojne 14.ledna 1917
Sex without obligation in your city
(GabrielStort, 1. 12. 2020 11:33)